Před setkáním s trochou nostalgie...
Autor: Václav Dosoudil. Zveřejněno: Pondělí 15.03.2010 v 22:05
Téma: Klubové akce | Už je to zase tady a do výročního setkání zbývá posledních pár dní. Na každém místě doma leží nějaké klubové tiskoviny a kde snad ještě neleží, budou s jistotou ležet hned zítra. Přípravy vrcholí a manželka už dobře ví, že jestli jsem ten kus zdi u sporáku nenatřel měsíce předtím, tento týden jej nenatřu s naprostou určitostí. Jen tu a tam utrousí poznámku o prioritách klubu a rodiny, ale už si dávno zvykla.
A já nemohu nevzpomenout na zcela první setkání v červenci 1976, kdy se hrstka průkopníků poprvé chystala do Prahy k vzájemné poznávací akci. Povede se ten plán? Nevyčmuchají nás, nepřekazí nám to StB? Silnými údery do klávesnice psacího stroje jsem psal pozvánky přes několik kopíráků. Do textu, jenž svolával účastníky na smluvené místo v příjezdové hale hlavního nádraží, se vešly i verše:
"Vůbec nic mi nebrání,
přijet na to setkání,
zažít tolik vzácných chvil,
kdo by se už netěšil!"
Dodnes si pamatuji celý průběh zdařilého poznávání stoupenců DXingu, včetně cesty rychlíkem, která začínala brzy, ještě za krátké letní noci. U sloupu mezi davy cestujících jsem pak hrdě a plný očekávání držel v ruce kartonovou ceduli, na niž jsem černou tuší napsal velká písmena DX. Abychom se nepřehlédli. Byli jsme plni nefalšovaného nadšení pro věc. Kteří že vlastně přijedou? No samozřejmě všichni, to by musel někdo onemocnět, aby s námi nebyl. Sešli jsme se opravdu všichni tehdy aktivní, program se odvíjel spontánně bez valného plánu, ale vyzněl jako dokonale zrežírované představení, nabité jedinečnými zážitky.
Naplánovali jsme na příští rok první polní den, zformovali periodický cirkulář s rubrikami, každý si hned bez vytáček vzal tu svou, nikdo se nevymlouval, že nemá čas a nemůže. Úsměvné? Neuvěřitelné? Přikrášlená balada po šestatřiceti letech? Ne, skutečně to tak začínalo, vznikala přátelství na dlouhá desetiletí a spolek, který prošel mnohými úskalími až k dnešním dnům. Teď máme desetkrát tolik, po čemž jsme tehdy toužili, naprostou svobodu jako samozřejmost, techniku, kterou by tehdy nikdo nedokázal ani domyslet. Vrcholem spojení bývávaly bakelitové pevné telefony, většinou jen v práci, ale normálně jsme si psali papírové dopisy, třeba několikrát denně.
Bývalo tehdy aspoň více času, nebo je to fikce, za níž se skrývá současná líná rozmařilost? Jestli nic jiného, zbývá alespoň vzpomínka jako jiskra, co dovede každoročně znovu zapálit ten oheň setkání. Klubový sváteční víkend, na který se samozřejmě jede. A kdo z nás pamětníků ví, kolikrát vlastně ještě ... . Tož zase je to setkání, který čert vám zabrání?
Václav Dosoudil
|
|
| |
| Hodnocení článku | Hodnocení: 5
Hlasů: 3
| |  |
